Kateřina Rudčenková tápající
či Šmátrání Kateřiny Rudčenkové
Katka
píše, jako by radostně šplhala po skalách.
Jen chvilku prošmátrává
nejbližší
prostor a ve správný okamžik, hopla, vyšvihne se o
něco výš. Vždycky někam výš.
Nad sebe samu.
Kačku
mimo jiné obdivuju i proto, že umí stojku na hlavě,
umí být šťastná sama v
pustinách a umí psát i o hezkých věcech
života, jak říká její postava Gladys „o
nespočtu momentů lásky (…) a o vesmírné
blaženosti, z níž jsme vzešli.“
To
já píšu nejradši o lidské, a tedy
vlastní ubohosti, o selhání, o malosti a
zabedněnosti, šudlám si ustavičně nějaké
příběhy o vině a trestu, vyloženě se
v tom rochním.
Mně
se krajiny, které připomínají ráj,
nezjevují, a žádné obří jahody se vedle mě
na
mořských vlnách nepohupují! A i kdyby, nebyl by to
v mém podání obraz ráje
a blaženství, ale obraz zkázy, protože dvoumetrová
jahoda prostě musí být
geneticky modifikovaná nebo napuštěná těmi
nejjedovatějšími svinstvy.
Ale
právě proto si o těch rajských jahodách a rajských krajinách tak ráda čtu!
Postavy téhle
povídkové knihy jsou samé sebeironicky
smýšlející hledačky a poutnice, bez
výjimky bezdětné a alenkovsky zvídavé,
užaslé a hravé, které se o to všechno
s žádnými dětmi dělit nemusí, a proto mohou
zůstat, z pohledu
společnosti, která se nediví a nežasne a hraje si jen
někým jiným předchystané
hry, dětmi třeba až do bezzubého stáří! Ale co to
vlastně znamená – dospět?
Úžasem
překonávat zklamání, stárnutí i
jádrová zranění – to je životní
strategie
postav této knihy! Pakliže v dětství chybí
otec nebo muž, který je schopen
bezvýhradné lásky, může jej na okamžik zastoupit
majestátný kozorožec alpský! Proč
by ne?
Jen
proto, že v Kateřině plane tolik světla, jen proto může psát o tmě, aniž
by se čtenář cítil tmou oslepen a pohlcen. Její terapie tmou je objevná a
radostná. To v mojí povídce o terapii tmou, kterou jsem pochopitelně nikdy
reálně nepodstoupila, místo k blaženství dojde ke zkratu a onen „tmář“
málem uhoří… Kaččiny povídky však
nemohou být bezvýchodné, když se v nich tolik chodí. Slovy jedné
z roztomilých, v pohybu svobodných, k přírodě a mužům něžných
postav, jen tři věci mají v životě ještě nějaký smysl: chůze, příroda a
chrámový zpěv.
Autorčiny
postavy, nejen v této knize, ale i v její novele Amáliina
nehybnost i v jejích divadelních hrách, jsou s to útočící temnotu
a úzkost přemáhat kultivovaností ducha.
Vezměte
si některou z jejích knih, vážení a milí slavnostní hosté, až budete po
krk ve sračkách, a čtěte! Rozněžníte se krásou horských masivů, chrámové hudby,
stromů, ptactva, kozorožců i jemných múzických mužů, od srdce se zasmějete spektakulárním
a mile trapným situacím, a hup – jste z toho, ať už je to cokoliv – venku!
Na chvilku. Protože, jádrové zranění, křivdy a chybění v dětství, se, jak
známo, nikdy nezacelí.
Pěkný
večer.
Ivana Myšková
Kateřina Rudčenková: Tchyně nemá jazyk (Odeon, Praha 2023), 152 stran
