Kryštof Eder, Časopis Host – rubrika Kritiky, 14. 11. 2023

Když letos v dubnu získal cenu Magnesia Litera v kategorii próza Viktor Špaček, pro mnohé to bylo překvapení. A to především proto, že šlo o povídkovou sbírku. Ve více než dvacetileté historii této soutěže se s povídkovými knihami podařilo uspět jen Janu Balabánovi (Možná že odcházíme) a Marku Šindelkovi (Zůstaňte s námi). Odráží to fakt, jak se v tuzemské literatuře dlouhodobě přistupuje k povídkám.

Nakladatelství je nemají zrovna v lásce, protože se neprodávají tak dobře jako romány, navíc na ně mnozí pořád ještě zahlížejí jako na něco, co se autorovi či autorce nepovedlo rozvinout do románu a co by bylo škoda nechat válet v šuplíku.

Přitom se v tuzemském literárním prostoru pohybuje hned několik velmi dobrých spisovatelů, které lze označit za bytostné povídkáře. Jednoznačně se to vyjeví ve chvíli, kdy někdo takový přesedlá na jinou formu. Třeba Stanislav Beran si sice vyzkoušel i rozsáhlejší prozaické útvary, své novely či romány však rozdrobil do kapitol, z nichž některé by obstály jako samostatné povídky, navíc v těchto knihách nebyl jeho výraz tak přesvědčivý jako na ohraničených plochách krátkých próz. V nakladatelském koncernu Odeon vyšly po prázdninách dvě povídkové sbírky autorek, které si čtenáři a čtenářky s tímto formátem asi nespojí. Kateřina Rudčenková se nejvíce proslavila jako básnířka — mimo jiné proto, že za poezii získala Magnesii Literu —, Daniela Fischerová zase jako pilná a velice oblíbená autorka knih pro děti. Při čtení jejich nových knih se nicméně ukazuje, že i menší prozaická plocha těmto autorkám svým způsobem vyhovuje, ačkoli k ní každá přistupuje značně odlišně. Což se dost odráží na tom, jaký čtenářský zážitek knihy skýtají.

AMÁLIE SE VRACÍ NA JEVIŠTĚ

Ve své druhé povídkové sbírce (ta první, Noci, noci, vyšla už před devatenácti lety) Tchyně nemá jazyk rozvíjí Kateřina Rudčenková velmi podobná témata jako ve své předchozí ceněné a diskutované novele Amáliina nehybnost (2021). Podobně jako protagonistka této knihy se i mnohé postavy z jedenácti povídek sbírky nacházejí v bodě, kdy je jasné, že množství možností, které život ještě donedávna nabízel, se notně omezilo. Z křižovatky se stala jednosměrka, na protagonistky (v knize jednoznačně převažují ženy) plně doléhá tíže této skutečnosti a hledají způsoby, jak jí vzdorovat. Nelze se proto divit, že partnerské vztahy se zde spíše hroutí, než aby nabízely kýženou jistotu, jak dokládá postava označená iniciálou A. z povídky „Silvestr v Istanbulu“, která na svého partnera jednou v noci vykřikne „nechci, abys byl můj poslední“. Mnohé postavy ze sbírky Kateřiny Rudčenkové neukotveně defilují v jakémsi životním mezidobí: Už nejsou mladé, ale ještě nejsou staré a usazené. Ostatně je otázka, jestli vůbec někdy usazené budou, jestli to není další iluze, kterou se pokoušíme uchlácholit, abychom se smířili se „steskem po životě, který nikdy nepřišel“. Vnitřní dynamikou připomíná kniha Tchyně nemá jazyk spíše básnickou sbírku. Několik témat je nahlíženo z dalších a dalších úhlů, vzájemně se podpírají a odhalují další a další fasety životního stavu, do nějž postavy zabředly. Na předchozí novelu Amáliina nehybnost Rudčenková navazuje i mírně odtažitým, poměrně strohým jazykem, zastřenou atmosférou a motivy (ať už je řeč o nomádství některých postav, buddhismu, či studiu japonštiny) a ostatně i jména protagonistek, která často začínají na A, přičemž jednou se dokonce jedná o Amálii, dávají vzpomenout na hrdinku předchozí knihy.

Tématem, které při čtení upoutá pozornost asi nejvíce, je divadlo. Hrdinka první povídky píše dramata, jedna z povídek se jmenuje „Jak se Agáta stala herečkou“, divadelní motivy prostupují knihou v podstatě od začátku do konce. Divadelnost se podepsala i na formě některých povídek.

Například již zmíněný text o Agátě zachycuje část značně insitní divadelní hry, kterou eponymní protagonistka napsala pro tři bývalé členky amatérského souboru, do nějž sama vstoupila. Podobně jsou na tom „Čtyři pokoje“ — tato próza je označena jako „pocta Samuele Beckettovi a jeho románu Tso“ a svou stylizovaností silně upomíná na absurdní dramatiku.

V těchto povídkách, které lze snad označit za experimentální, se však vyjevuje, že zatímco v ohledávání určitého životního stavu a s ním spojených pocitů je Kateřina Rudčenková velmi přesvědčivá (a na malém prostoru je v tom ještě silnější než na ploše novely, protože Amáliina nehybnost trpěla jistou beztvarostí), pokud začne více fabulovat, z textů trčí vykonstruovanost a zdaleka nepůsobí tak věrohodně.

V závěrečných textech se autorka zaměřila ještě na jedno téma: jazyk. Po titulní povídce následuje „Jeden den v životě Konstantiny“, jehož protagonistce, která „ze všeho nejvíc doma byla […] vždy v jazyce“, se po požití patrně LSD jazyk rozpadne: zjistí, že „všechno, úplně všechno je složeno ze slov, všechno je jen koncept, a tudíž klam“. Nahodilost jazyka je samozřejmě velké a literárně enormně podnětné téma. Jenomže povídka působí tezovitě, Kateřině Rudčenkové se nedaří z myšlenky o rozpadu jazyka vyjít k něčemu obecnějšímu a literárně působivému. Slabší vyznění takto tematicky ukotvených povídek podtrhuje vcelku naivní pointa textu „Půjdu do Santiaga“, jehož hrdinka jako by při telefonickém hovoru s kamarádkou nechala jazyk vymknout se racionální kontrole a zavalí přítelkyni proudem slov. Kniha Tchyně nemá jazyk je tak ve výsledku dost nevyvážená: povídky navazující na předchozí novelu jsou skvělé; některé z těch ostatních by však v knize vůbec nemusely být. I tak je zřetelné, že v nejlepších chvílích Kateřina Rudčenková ovládá formu povídky přesvědčivě — její texty nepřipomínají náčrty k románům či nějaké amorfní zápisky ze dna šuplíku. Po jejich dočtení — přestože nebývají výrazně vypointované — přecházíme k dalšímu textu s pocitem, že v nich bylo řečeno přesně to, co být mělo.

GALERIE PROMARNĚNÝCH PŘÍLEŽITOSTÍ

Právě na tomto aspektu troskotají mnohé texty Daniely Fischerové, které vyšly v knize Fialky, tajemství a jiné povídky. Stopadesátistránková kniha jich obsahuje čtyřicet osm, takže většina prozaických miniatur zabírá pouhé tři stránky — nutno dodat, že s dost vzdušnou sazbou —, mnohé si vystačí se dvěma. Což je také kruciální úskalí celé knihy.

Vzhledem k tomu, že bibliografie této autorky čítá několik desítek položek — jedná se především o knihy pro děti —, je patrné, že o nápady nemá pětasedmdesátiletá spisovatelka nouzi. Její nejnovější kniha to potvrzuje. Přestože je v ní velké množství textů, až na drobné výjimky jednotlivé miniatury nesplývají. Většinu z nich autorka oživí neotřelým nápadem, díky němuž jsou třístránkové povídky často dobře zapamatovatelné: v knize se setkáme s postavou, která v babyboxu získala sebedůvěru, s rodinou, která se v době, kdy svět dělila železná opona, při plavbě po Baltu vrhne přes palubu parníku, aby ji zachránily dánské motorové čluny a z NDR si ji převezly do Dánska. V jiném textu dvojice označuje studené počasí slovy „mrožům mrzne nudle u nosu“, zatímco když je dusno, „tlouštíci lapají po dechu“ a tak dále.

Jednotlivé texty u originálního nápadu nekončí. Je zřejmé, že Daniela Fischerová touží vyprávět, vést povídku od jednoho místa k druhému a chce, aby se na malé ploše tří stran něco stalo. Často se jedná o události, které trvale poznamenají životy protagonistů a protagonistek: odhalené nevěry, odkrytá tajemství, momenty, po kterých nic už není jako dřív. Tyto události navíc nezřídka vedou k nějakému obecnějšímu přesahu, mají tendenci přimět člověka, aby si příběh interpretoval a promýšlel. A neplatí to jen o textech, do nichž zasahuje jemná mystika či ezoterika.

Zkušené autorce se ovšem nedaří ty jednotlivé jiskry fabulačně rozdmýchat. Povídky obvykle rychle směřují ke zbrklé a nevěrohodné pointě. Na třech stranách se zkrátka nedaří zajímavé nápady podnětně rozvíjet a otázka je, jestli se to až na vzácné výjimky podařit vůbec může. Sledujeme další a další témata, motivy a náměty, které vyšumí, příležitosti, které zdaleka nenaplnily svůj potenciál.

A CO BUDE PAK?

Daniela Fischerová srší nápady a ve schopnosti fabulovat, vystavět na základě určité situace příběhový oblouk je na první pohled zručnější než Kateřina Rudčenková.

I tak ve srovnání zmíněných knih nabízí výživnější čtenářský zážitek sbírka povídek Tchyně nemá jazyk. Texty se neomezují rozsahem a na malé ploše rozehrávají situace a pocity, které se nerozplynou v pointě, mají potenciál dalšího trvání a proměn. Už se sice nedozvíme, jakým směrem se budou postavy povídek Kateřiny Rudčenkové dále ubírat, můžeme si to však představovat. Právě to činí nejlepší texty této spisovatelky přitažlivými a dokládá, že dobrá povídka zdaleka nemusí stát na výrazném nápadu či příběhovém oblouku. Naopak, dává literátům prostor pro efektivní práci s nedořečeností a čtenářům nechává dostatek podnětů pro jitření vlastní imaginace.

Autor je literární kritik.

Autor: Kryštof Eder

---

Knihy

Kateřina Rudčenková: Tchyně nemá jazyk (Odeon, Praha 2023), 152 stran

Daniela Fischerová: Fialky, tajemství a jiné povídky (Listen, Jihlava 2023), 152 stran