Etablovaná
a průběžně
oceňovaná básnířka, dramatička a prozaička
Kateřina Rudčenková se ve své loňské
próze (mohli bychom říci deníku ženy 35+,
posléze 40+) dostává k „nehybnosti“,
která je vlastní každému člověku. Tato nehybnost
je naším pozemským údělem, v
rámci nekonečného a rozpínajícího se
vesmíru je každý z nás v lidsky konečném a
smršťujícím se světě skutečně nehybný. Dalo
by se říci, že v každém okamžiku
jsme stejně blízko smrti jako kdykoli jindy, zdá se
také, že jediná naše
možnost, jak se pomyšlení na ni vyhýbat, je
rozptylovat svou pozornost, a to
obzvláště v blížícím se,
probíhajícím či odeznívajícím
středním věku. Tento
pohled na život je samozřejmě srozumitelný čtenářům
žijícím v relativním a
globálním velkoměstském blahobytu, ve
kterém žije Amálie.
Tedy
rozptylování se
krom jiného prací, cestováním, sexem,
spirituálními pokusy či rozumění své
podstatě odkrýváním rodinných
konstelací, to vše se nám i Amálii
jeví ve svých
střídajících se fázích jako
směrodatné, nicméně se jedná o začarovaný
kruh,
který může (a ideálně by měl) vyústit ve
smíření se sebou samou (či sebou samotným),
přesněji však s vlastní smrtelností. S
vlastním životem a tělem jsme svázáni
podobně, jako je Amálií několikrát
zmíněná milostná aktivita
spočívající ve
svazování. Kniha neustále osciluje mezi
vzdalováním a přibližováním se sobě
samé (či sobě samému), přičemž původně
klíčová románová otázka toho, zda
mít,
či nemít děti, se průběžně vytrácí a její
důležitost se umenšuje, byť nemizí.
Co
je ale pro mě
pozoruhodné – že jsem si během čtení připadal, jako
bych byl vyvolený čtenář:
jsem ve věku starším, než byla Amálie na
začátku knihy, a mladším než Amálie na
jejím konci. Čtenářský zážitek mi
nenarušovaly vnitřní dotazy typu „Nemám to
přece jen trochu jinak?“ ani to, že jsem sám otcem dvou
dětí; naopak jsem si
připadal těmito partnerskými či potenciálně
rodičovskými meditacemi obohacován,
do Amáliiných zážitků a vztahů jsem si bezelstně a
naplno projektoval vlastní
životní křižovatky a zkušenosti. V podstatě jsem si
asociativním čtením
vytvářel nehybnost vlastní, interní, a
tudíž jsem ji i (meta)fyzicky opakovaně
během čtení prožíval.
Proto chci říct
závěrem, že v případě mnohých knih nejsou důležití jejich autoři, ale čtenáři;
ideálním případem ovšem zůstává, když se spolu potkají a vedou dialog v čase
čtení i v přestávkách mezi ním. Dlouho se mi to nestalo a jsem zvědavý, zda
tato zkušenost postihla/postihne s Amáliinou nehybností i někoho jiného, tím
myslím identifikaci s Amálií a projekci vlastního světa do jejího. Jako když se
prolnou dva diapozitivy a promítnou zároveň. Vytvoří tím pohyb, jenž narušuje jejich
strnulost (nebo chcete-li: nehybnost).
Kateřina
Rudčenková: Amáliina nehybnost
Knižní klub 2021, 160 stran.
