KATEŘINA RUDČENKOVÁ
básnířka a dramatička



AKTUÁLNĚ BIOGRAFIE PUBLIKACE DIVADLO OHLASY INTERVIEW
VLASTNÍ ČLÁNKY UKÁZKY Z TVORBY FOTOGRAFIE ODKAZY KONTAKT
                                                                            




 

„To, že se obnažuji, je často problém“

Rozhovor vedla Marie Špalová

  S psaním jsi začala už na škole, ale k divadlu ses dostala až přes poezii a prózu. Jak k tomu došlo?

Náhodou, psát hry jsem začala mnohem dřív, než jsem začala vydávat poezii a prózu. První hru s výmluvným názvem Otázky života jsem napsala ve čtrnácti, další dvě v patnácti.
Na základce jsem chodila do dramatického kroužku. V období kolem revoluce jsme se třemi kamarádkami ze základky milovaly Václava Havla, učily se jeho hry nazpaměť a jezdily mu uklízet dům. Dokonce jsme jednou na schodech potkaly Olgu Havlovou, která nám za odměnu přinesla jeho plakáty. Když jsem se dostala na konzervatoř, cítila jsem, že nejlíp mi jde psaní poezie. Ale divadlo mě vůbec nepřestalo provázet a zajímat, první sbírka Ludwig je inspirovaná představením Ritter, Dene, Voss Thomase Bernharda a vůbec veškerou tehdejší produkcí Divadla Na zábradlí v režii Petra Lébla a J. A. Pitínského.
Divadlo a herci mě pořád přitahují a v posledních letech jsem čím dál víc toužila sama pro divadlo psát.

  Je pro tebe velký rozdíl mezi tvorbou básnickou, prozaickou a dramatickou? Přemýšlíš už při psaní o konkrétním jevištním tvaru či hercích?

Všechno – básně, prózu, hry – píšu z potřeby zachytit svoje myšlenky, pocity, příběhy. Každé sdělení ale vyžaduje jinou formu. Na divadle mě láká přítomnost okamžiku a zhmotnění mých představ živými lidmi.
O konkrétním tvaru na jevišti a hercích mám představu jen mlhavou, ale občas myslím na svoje oblíbené konkrétní herce, jak by tu kterou větu řekli.

  Současná česká dramatika stále netvoří příliš výraznou část repertoáru českých divadel, přestože se situace v posledních letech zlepšila. Jaký je podle tebe důvod?

Samozřejmě obava divadel, že jim na neznámého českého autora nikdo nepřijde. Zaprvé český autor není dost exotický, zadruhé není předem zaručený úspěchem v zahraničí jako ti překladoví autoři, zatřetí se často teprve začíná učit psát a málokterý dramaturg má zájem s autory pracovat a otravovat si život časem stráveným nad jejich texty. Jednodušší je vzít si ověřený a na jevišti ozkoušený text.

  Tvou první hru Frau in Blau, inspirovanou skutečnými událostmi, vztahem Almy Mahlerové a Oskara Kokoschky, uvedlo ve formě scénického čtení Činoherní studio v Ústí nad Labem. Jaký pocit má dramatik, když se jeho díla ujme inscenační tým a převede ho na jeviště ve své interpretaci? Je pro tebe zajímavější spolupracovat s inscenátory, nebo patříš k těm dramatikům, kteří do inscenace neradi zasahují?

Mám zatím tuhle jedinou zkušenost, kdy se mnou nejdřív dramaturg Jan Vedral a posléze režisérka Kateřina Dušková pracovali na úpravách textu, ale inscenaci už vytvářela s herci beze mě. Myslím, že od toho máme každý svou roli, já píšu a oni inscenují. Divila bych se, kdyby měli inscenátoři chuť nechat si do své práce mluvit od dramatika, a připadá mi to úplně v pořádku. Kdybych mohla, vybrala bych si režiséra i herce, ale do inscenace samotné už bych jim nezasahovala.

A jaký je to pocit – je to rozechvění a naděje, co z toho vznikne, a zároveň obava, aby textu nebylo ublíženo. Ale s Frau in Blau jsem byla spokojená.

  Tvá tvorba má silně autobiografické rysy. Snad nejvýrazněji se to podle mého názoru projevilo na tvé nejnovější hře Niekur. Nemáš strach z toho, že čtenářům či divákům příliš obnažuješ své nitro?

Pro mě je v umění důležitá pravdivost, uvěřitelnost, osobní sdělení, a toho všeho dokážu nejlíp dosáhnout zpracováváním vlastních zážitků. To, že se obnažuju, je často problém, daleko větší problém ale bývá s obnažováním soukromí druhých, v tom už jsem nazlobila hodně lidí.

  Ve tvých dílech je patrné zaměření na tak zvanou ženskou problematiku. Hrdinka hry Niekur říká: „To je, co mě poněkud dráždí na většině uváděných děl i těch, co se počítají do historie umění. Že ty příběhy ryze mužských hrdinů a ryze mužské problémy se tak bezostyšně vydávají za obecně lidské. Kdežto když něco napíše či vysloví žena, dostane se tomu nálepky ženské a odsune se to s odkašláním do postranních regálů. Ona sama si připadá dostatečně „obecně lidská“. Je si též vědoma, že příběhy rozkládajících se žen nikoho nezajímají, taky proto se snaží o odstup. Ale na tom, že je žena člověk, hodlá sveřepě trvat.“ Máš pocit, že autorky-ženy mají menší prostor k vyjádření svých pocitů a stanovisek? Že se v divadelních hrách či literárních dílech autoři málo věnují ženským hrdinkám a považují to za něco exotického?

Myslím, že když se pořádá nějaký umělecký festival, píšou se historická pojednání, dělají se různé přehledy umělců atd., tak zcela automaticky jsou přednostně zváni, zmiňováni a vyzdvihováni muži, kteří se berou podvědomě jako jakýsi základ všeho, a pak jsou vždy dole, na konci odstavců, řádků a programů přiřazeny také ženy, aby se to politicky korektně vybalancovalo. O tom jsem naprosto přesvědčena, zažívám to každou chvíli na vlastní kůži. Místo toho, abych byla tematicky či generačně vřazována mezi své vrstevníky a spřízněné básníky, je zažitou praxí, že se uvedou směry současné poezie a jejich mužští představitelé a v posledním odstavci se zmíní také „poezie psaná ženami“. Nebo když někdo píše recenzi, bezmyšlenkovitě mě srovnává jen s básnířkami-ženami. Přitom jaký je důvod rozřazování literatury podle přítomnosti toho kterého pohlavního orgánu u toho kterého autora? Já s tím zkrátka nesouhlasím a bouří se mi při tom krev.

Co se týče ženských hrdinek v divadelních hrách, tak myslím, že jejich přítomnost a role ve hře je odrazem jejich postavení ve společnosti v době vzniku hry a samozřejmě zájem o ně je dán pohlavím autora. Jelikož autory většiny her byli dříve muži, ženské hrdinky v nich mají okrajové role a řeší se problémy mužů. To platí pro Shakespeara, Moliera, většinu klasiků, ale platí to bohužel i pro hry současníků. Sice přibývá autorek a taky nechci popírat, že i muži dokážou psát úžasné ženské hrdinky, třeba Čechov nebo Williams. Ale stačí se zamyslet nad repertoárem jakéhokoli divadla a je jasné, že tam mužské postavy řeší své problémy, což se považuje za normální, kdežto převaha žen je raritou a vyzdvihovanou výjimkou. Pak si herečky nemají stěžovat na nedostatek rolí.

   Dialogy ve hře Niekur jsou psány ve třetí osobě. Sama přiznáváš inspiraci hrou Ernsta Jandla Z cizoty. Proč jsi zvolila tento tvar?

Jandlovo představení Na zábradlí v Nebeského režii se mi moc líbilo a jeho forma se mi zaryla pod kůži jako velmi nosná. Takže když jsem pak chtěla napsat o svém prožitém vztahu, zcela automaticky mi to vytanulo v hlavě.

Na té třetí osobě se mi líbí napětí vyvolávané kontrastem mezi tím, co herec dělá a jak sám sebe reflektuje. Myslím, že jsem Jandlovu formu využila, ale dala do ní i něco jiného, on důsledně setrvával u třetí osoby, u mě ty postavy i vystupují z role a provádějí zcizovací efekt.

  Sleduješ současnou dramatickou tvorbu? Máš pocit, že se dá v evropském kontextu vysledovat nějaký všeobecný trend? Máš nějaké inspirační zdroje či oblíbené autory, ať už zahraniční nebo české?

Současnou dramatickou tvorbu sleduji, čtu vše dostupné a chodím, na co se dá. Všeobecný trend si netroufám definovat. Inspiruju se prostě vším, co přečtu, vidím a zažiju, oblíbenými dramatickými autory za celý život byli (kromě Václava Havla v té pubertě) Tenneessee Williams, Čechov, Beckett a Ionesco, z rakouské dramatiky Thomas Bernhard, Elfriede Jelinek, Peter Turrini, ze současníků z britské dramatiky Caryl Churchillová, Sarah Kane, Martin Crimp, David Hare, z německých dramatiků Roland Schimmelpfenig a další.

Z českých autorů je mi blízká Lenka Lagronová, Iva Volánková a Alice Nellis.

  Tvá hra Niekur získala v letošním roce 2. místo v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka, přičemž první cena nebyla udělena. Co pro tebe toto ocenění znamená?

Ceny Alfréda Radoka považuju za prestižní ocenění, moc si toho vážím. Vůbec jsem to nečekala a jsem z toho zkrátka dojatá a šťastná.

  Novinkou letošního udílení Cen Alfréda Radoka byla nabídka stáže pro dramatiky v londýnském Royal Court Theatre a za Českou republiku jsi byla vybrána ty. Zároveň vím, že ses již zúčastnila řady workshopů v zahraničí. V jakém smyslu jsou podle tebe taková multikulturní setkání přínosná?

Neúčastnila jsem se zatím žádných workshopů, jen jsem pobývala na stipendijních tvůrčích pobytech v Rakousku a Německu, což je rozdíl, protože tam člověk, když nechce, nemusí se setkat vůbec s nikým a smí se opravdu jen věnovat své tvorbě.

Ta multikulturní setkání jsou ale obecně přínosná v tom, že člověk vykročí ze svého obzoru, povznese se nad prostor své země a má možnost se konfrontovat s pohledem docela odjinud, potkat lidi, kteří se jinde věnují stejnému oboru, porovnat situaci umělců v jiných zemích, vyměnit si zkušenosti.

Konkrétně Royal Court Theatre je ale podle toho, co vím, úžasné místo zaměřené na vznik současné britské dramatiky, člověk má možnost se tam setkat s Tomem Stoppardem nebo Haroldem Pinterem, navštěvovat představení, pracovat s britskými režiséry a herci, setkat se s jinými evropskými dramatiky, takže očekávám přínos pro sebe opravdu velký.

  Kdyby sis mohla vybrat, kterému divadlu či režisérovi bys hru Niekur nejraději svěřila k inscenování?

Kdybych si mohla vybrat bez ohledu na pravděpodobnost, že mi zmíněný hru zinscenuje, tak bych si zvolila J. A. Pitínského, protože v jeho inscenacích jsem vždycky našla to zachvění, které na divadle hledám. Ale vím, že české současníky nerežíruje. Hodně se mi líbí inscenace tandemu Skutr, ale předpokládám, že těm by byl na překážku text. A pak je tu plno zajímavých míst jako Divadlo Komedie s režiséry Pařízkem, Nebeským a Jařabem, nebo mé milé Divadlo Na zábradlí, kde se ale bohužel rozpadl inscenační tým… Kvůli zaměření na ženský úhel pohledu mám ráda režie Alice Nellis.

  Kromě literární tvorby se věnuješ i fotografii a zároveň jsi vystudovala ekonomii. Kde se v tobě vzal ten racionální prvek? A nemáš chuť si vyzkoušet i některý další umělecký obor?

Ten racionální prvek je vklad mých rodičů ekonomů, kteří ovšem měli oba také umělecké sklony. Ekonomii na zemědělce jsem šla studovat, protože jsem se nedostala na své vysněné herectví. Těch oborů jsem už vyzkoušela opravdu dost, mimo jiné jsem na konzervatoři dva roky studovala i hudební skladbu. Ale myslím, že už mi to stačí, je lepší spíš je prohlubovat.

  A na závěr jedna obligátní otázka: Chystáš nějakou novou hru nebo knihu?

Říkám to už rok, ale chci napsat divadelní hru pro své dvě kamarádky herečky. Bude to pravděpodobně o dramatických vztazích nás dcer k našim matkám.

Rozhovor otištěn ve Zprávách Dilia, jaro 2007