Román o traumatu, které ochromilo i text

Datum vydání: 22.09.2021

Cenu časopisu Refex v literární soutěži Knižního klubu získala Kateřina Rudčenková. Amáliina nehybnost je jejím druhým vstupem do prózy.

Amálii táhne na čtyřicítku a právě ji skolila krize středního věku. Nemůže se jednou ráno vyhrabat z postele a zoufale přemítá, co dál se svým životem. Zkusit terapii, lekce buddhismu, výlety do exotických dálav? Ponořit se do vlastních snů anebo ochutnat drogy? A pomůže to vůbec? Vybředne hrdinka z té krize, najde konečně partnera pro život a rodinu, anebo se udusí ve smyčce, kterou jí kdysi dávno hodili kolem krku vlastní rodiče? Takové dramatické, zneklidňující otázky dává čtenáři novela Kateřiny Rudčenkové Amáliina nehybnost (vydal Knižní klub). Kniha, která počátkem září získala literární cenu týdeníku Reflex.
Rudčenková (ročník 1976) rozhodně není v české literatuře nováček. Upozornila na sebe hned svým debutem, básnickou sbírkou Ludwig (1999), výjimečně suverénní knihou plnou odcizení a míjení, samoty a bezcílnosti, silně inspirovanou divadelní hrou rakouského provokatéra Thomase Bernharda Ritter, Dene, Voss. A slibný start stvrdila dalšími skvělými tituly: ať poezie, dramatu, nebo prózy. Taky za ně posbírala nejrůznější ceny, třeba Magnesii Literu (za poezii), Cenu Alfréda Radoka (za divadelní hru) nebo Hubert Burda Preis, udělovanou vybraným hvězdám východoevropské lyriky. S prózou to ale Rudčenková vyzkoušela zatím jednou: v roce 2004 publikovala v Torstusoubor povídek s magickým titulem Noci noci. Jenže tato kniha vzbudila ohlasy spíš rozporuplné: od nesmělých pochval po totální zamítnutí. Prý nezralé, banální, jednotvárné. Možná proto se k druhé próze autorka odhodlala až po sedmnácti letech.

TRÁPENÍ A SNĚNÍ

Amáliina nehybnost je té prozaické prvotině v lecčems podobná, respektive na Noci noci motivicky přímo navazuje. Vychází z nich, vrací se k nim, bilancuje hrdinčiny vztahové vzlety a pády. Jenže zatímco v prvotině šlo hlavně o živý, animálně nabitý materiál, v novince už má hrdinka jistý odstup; provádí reflexi, zobecňuje.
A vychází jí z toho jasný model. Motivické návraty se totiž konají napříč celým autorčiným dílem.
Předposlední báseň Ludwiga uzavírá naléhavé zvolání „otče“. Byl to právě otec, kdo se v Amáliiných sedmi letech v naprosté tichosti vypařil z jejího života, kdo mlčky vyklidil rodinné pole. Zmizelá mužská autorita pak nechala na hrdinčině duši hlubokou ránu: Amálie žije od té doby v domnění, že otec zmizel její vinou. A tak si jeho nepřítomnost vyčítá, uvádí se tím vlastně nepřetržitě do stavu titulní „nehybnosti“. Za vydatné podpory zbylého rodiče, tedy matky, která ji v tom bludu s jistou zlomyslnou rafinovaností utvrzuje. Dělá z dcery hromosvod pro vlastní trauma z rozvodu, rozpadlé rodiny a všeho toho tíživého mlčení kolem. Prostě balvan na celý život.
Je jasné, že Amáliina nehybnost je z rodu psychologické, možná rovnou psychoanalyticko-terapeutické literatury, jaká se dneska v Česku mezi ženami-spisovatelkami docela nosí. Podobně postupuje třeba Viktorie Hanišová, když modeluje hrdinku své Houbařky. Nebo Alena Mornštajnová v Tichých rocích. Anebo Bianca Bellová v Moně. Všude v hlavní roli ženy, které chtějí nad hladinu: nadechnout se konečně svobodně, po svém, vymanit se z mocensko-ideových vzorců, do kterých je zaklelo bližší i vzdálenější okolí. Nejen rodina, ale taky společnost, dějiny.
Rudčenkováje z těch jmenovaných ve své próze asi nejkonkrétnější, píše víc deník než románovou fikci, sleduje svou Amálii s jistou posedlostí, zapisuje každý její pohyb: na těle i na duchu. Vrší fakta o její vizáži, myšlenkových pohybech i nereflektovaných emocích. Ví ale dobře, že samotný popis prózu nedělá. Takže přidává solidní lyrickou nadstavbu, jakou známe z jejích vrcholných sbírek jako Chůze po dunách nebo Popel a slast. Obrazy plné touženého vzletu i prožité úzkosti; bytostného trápení i nadějeplného snění.

TRAUMATIZOVANÝ TEXT

Pokud v titulu Noci, noci žila hrdinka hlavně přítomnosti, pak v novince se vydává do minulosti, aby mohla prožít naplno budoucnost. Sází na terapeutické rozhovory, ať s profesionálním
doktorem, nebo s nejbližším rodinným členem, tedy se starším bratrem. Sází ale i na jiné, trochu podezřelejší koně, jako třeba zkušenost s psilocybinem nebo úniky do vzdálených krajin, konkrétně do Japonska, které hltá s nadšením Joea Hlouchy, autora legendární Sakury ve vichřici.
Jenže většinu těch sázek hrdinka prohrává. Zůstává přes veškerou snahu zajatkyní neodbytné matky i mrtvého otce. To se projevuje nejen v jejích nadále neutěšených vztazích s muži, ale tentokrát možná hlavně ve vztahu k potenciálnímu potomkovi. Amélie by chtěla dítě, ale zároveň má z jeho přítomnosti strach. Nutkání střídá odmítáním. Přitom argumenty, které snáší na hromadu, jsou dost legrační – vypovídají totiž hlavně o Amáliině sebestřednosti, na jejímž rubu spí hluboký strach, úzkost a bolest z vlastní existence. Hrdinka tak z knihy vyplouvá jako poražená, jako pasivní typ, jako antihrdinka.
Možná v tom je nová próza Kateřiny Rudčenkové výjimečná. V ochotě přiznat prohru. A nejen hrdinčinu.
V závěru novely taky autorčinu. Zhruba od poloviny knihy totiž příběh ztrácí dech, jeho energie slábne v motivických i situačních opakováních, v lepším případě variacích. Jako by to autorka sama cítila, když kus před koncem zapojí do deníkově stylizovaného vyprávění fikční vsuvku, aby obratem ujistila čtenáře, že tenhle článek řetězu je falešný, že tohle se fakticky nestalo.
Kniha končí v nehybnosti, v nervózním očekávání. Na rozdíl od výše zmíněného tria současných českých autorek: u nich je na konci příběhového tunelu jasné světlo. Ty romány jsou vlastně motivační, dávají naději; Amáliina nehybnost spíš naději bere. Je to pokus, který nevyšel. Snaha vymanit autobiograficky vyztuženou hrdinku z brutálního soukolí rozbité, nefunkční rodiny – a vlastně i společnosti.
Možná se dá diskutovat, kdo je hlavní viník, ale kdo je oběť, je jasné od počátku do konce. Hrdinka, jejíž trauma ožilo autorce pod rukama natolik, že traumatizovalo i samotný text.

***

Kateřina Rudčenková: Amáliina nehybnost, Knižní klub, 2021

RADIM KOPÁČ, literární a výtvarný kritik