Román pro (bezdětné) ženy

Kateřina Rudčenková
Amáliina nehybnost
Knižní klub — Euromedia Group, Praha 2021

Kateřina Rudčenková je jednou z nejvýraznějších básnířek mladší střední generace: Ludwig (1999), Není nutné, abys mě navštěvoval (2001) nebo Chůze po dunách (2013), za niž získala Magnesii Literu. Zároveň je činorodou dramatičkou (hra Niekur získala v roce 2006 Cenu Alfréda Radoka, v roce 2008 ji uvedlo Divadlo Ungelt). Co se týče prózy, debutovala již v roce 2004 souborem povídek Noci, noci (2004), který vyšel v Torstu. Kritička Marta Ljubková tehdy konstatovala, že „žádný literární zázrak se neodehrál“, a knihu charakterizovala následovně: „[…] bohužel trpí všemi známými nešvary prvotin. Hlavním hrdinou se tak stává hlavně autorské ego, neustále reflektované ze všech stran, analyzované v nejrůznějších (citových) situacích.“

Nutno říci, že v jistém smyslu by se takto dala popsat i autorčina druhá, o dlouhých sedmnáct let pozdější prozaická kniha, novela Amáliina nehybnost, která ještě před vydáním získala Literární cenu týdeníku Reflex. Kdo je hlavní hrdinka Amálie, nevíme, její identifikace s autorem-vypravěčem (a snad i jeho egem) je však oslabena er-formou vyprávění. Hutné sebereflexivní pitvání v nejrůznějších citových situacích nicméně zůstává. Rodinná anamnéza, terapeutické impulzy a série postupně kolabujících vztahů s muži vyznívají velmi povědomě, autenticky, skoro „jako ze života“, zároveň by se také dalo říci: tak moc jsou banální. Nějakému primitivnímu ztotožnění autorky a hrdinky je tu navíc účinně zabráněno příkladným zcizujícím efektem, a to když vypravěčka hodnotí vyústění dějově se vymykající kapitoly jako „přitažené za vlasy“ a dodává: „Jako jediná v tomto textu byla zcela smyšlená.“ Autorské ego se zkrátka jakýmsi přeludným literárním postupem rozpustilo někde v univerzální zkušenosti jedné generace žen — Amálii je 30+ a během textu s ní asi o deset let zestárneme. Text přitom neztrácí nic z určité deníkové bezprostřednosti nebo neumělosti. Ona banálnost a obyčejnost jsou zde zároveň lehce doretušovány fyzicky atraktivními postavami a ekonomicky bezstarostným životním stylem hrdinky — přesto se tento na první pohled literárně tuctový mix nenápadně dostává pod povrchy jevů a věcí.

Aids pro lepší lidi

Jazykově literární kvality Amáliiny nehybnosti lze klasifikovat jako civilní, nenápadné, leč je-li potřeba formulovat nějakou niternější zkušenost či pozorování, jsou zároveň trefné. Dokonce i erotické scény lze přečíst bez nějakého zvláštního ošívání se. Platí ale také (s výjimkou kapitoly „přitažené za vlasy“), že bez zvláštního zaujetí: Amáliin svět je úhledný, konvenčně přitažlivý, esteticky mainstreamový a svými motivy může připomínat reklamu na parfém nebo romantický film. Bydlí se na Letné, nechybí klavír z třešňového dřeva, po Amáliině úniku z matčina bytu se s ní přesouváme do velkoryse řešeného bytu s výhledem na Hradčany. Amálie miluje Murakamiho, učí se japonsky a jezdí se hledat do přírody: se vším autorka zachází poučeně a kultivovaně, tu a tam se odkazuje na film či knihu, čtenář je střídavě zaplavován melancholií vždy něčím neúplných a zdvořile odtažitých vztahů, přírodními impresemi nebo cestovatelskou exkurzí po Japonsku. Pod vší elegancí situací, postav, prostředí však proudí cosi temného, nenaplněnost, jež je postupně odkrývána a nabízí vlastně poměrně zásadní interpretaci nenápadného ústředního motivu: otázky, proč ženy nemají děti. Ve své stručné a popové hladkosti se tak jedná o záludně angažované čtení.

Různou měrou dysfunkční, nenaplněné vztahy, které se spíše rozpadají než scelují a které své subjekty frustrují, nebo dokonce traumatizují, popisují snad všechny současné (aspoň náznakem vztahové) prózy. Jistě, konflikt, krize, problém jsou základními stavebními kameny literatury. Co se snad dnes mění, je to, že nešťastná láska, samota, bezdětnost se čím dál častěji stávají součástí systémového selhávání lidstva. U dystopických Prasklin Kláry Vlasákové to byla ekologická katastrofa i krize kapitalismu tvrdě vytěžující jednotlivce, v Přípravách na všechno Elsy Aidse partnerské vztahy neustále škrtají o ekonomické dno — zároveň je ochromuje skepse vůči nějaké budoucnosti, v Teorii podivnosti Pavly Horákové se hledání životního partnera pro jistotu přesune do paralelní dimenze světa. Zdá se, že literatura se za posledních sto padesát let překulila od líčení patologie tradičních rodin (od U snědeného krámu přes Maryšu po Havlíčkova Neviditelného) a macho výdobytků sexuální revoluce (Kundera, Vaculík, Páral) k naprosté ztrátě smyslu partnerského a rodinného života, jeho neustálé bolestivosti, případně vůbec nemožnosti jeho vzniku nebo udržení — natož štěstí. Současné vztahy tak definuje především nejistota a samota, ať už úplná, nebo vnitřní. Rudčenková pak nachází jeden z možných klíčů tohoto stavu.

Za všechno mohou matky

Amáliin příběh začíná v bytě, který pro ni nachystala její manipulativní a dominantní matka. Matka, která jí jako dítěti do poslední chvíle tajila, že otce alkoholika vyhnala — a ten tak Amálii ze dne na den zmizel ze života. Matka nervózní, tvrdá, trestající, která s dcerou zachází jako s konkurencí. Ale je to zároveň matka samoživitelka dvou dětí, která sama prožila tvrdé dětství. Hrdinka se s pomocí psychoterapie dokáže pomalu odpoutávat od bytu a snad i matčiny zátěže — nebo ji alespoň nahlédnout. Rudčenková přes popovou slupku své prózy postupuje analyticky, zaznamenává detaily jako hrdinčinu nechuť k ženské afektované zdobnosti, nenávist k vařečkám jako nástrojům násilí, skládanka detailů míří přes střídání ušlechtilých krasavců ke zjištění, že jakkoli Amálie touží po dítěti, podvědomě si vybírá právě takové muže, s nimiž je rodina de facto nerealizovatelná. Nakonec i Amáliina mateřská touha v představě modrookého chlapečka je natolik abstraktní i idealizovaná zároveň, že zůstává především dokonale nereálná.

Rudčenková na jedné straně luští příčiny podvědomého odporu k mateřství a nedůvěry k mužům, řada detailů a motivů ale na druhé straně zůstává jakoby nevtažena do celé té psychologické intepretace generačně předávaného násilí nebo nezájmu. Patří sem motiv muže, který navzdory svým schopnostem nedokáže ekonomicky zajistit ani sám sebe — ekonomická budoucnost Amálie je ovšem také nejistá (pracuje na švarcsystém v časopise o zahradní architektuře), jakkoli si může dovolit žít lehkomyslně. Jsou tu také ekonomicky výkonní muži, kteří se však nevzdávají svých zájmů a koníčků a rodinou si život rozhodně nehodlají komplikovat. Do možného terapeutického výkladu lze zahrnout i textem prostupující fascinaci Japonskem — zemí s globálně daleko nejvyšším průměrným věkem, zemí turbokapitalismu, která má pojem pro smrt z přepracování (karoshi), a zároveň zemí nekonečné vztahové melancholie tolik prosáklé i do popkultury. Novela tak sice nabízí celkem jednoduchý psychologický návod na pochopení toho, proč tolik žen (velmi často vzdělaných, soběstačných) zůstává bezdětných — zároveň v tom autorka není nijak urputná, netlačí na pilu dovysvětlování a snášení hory důkazů a mnohé ponechá pro radost z hledání čtenáři.

Poslední generace

Ekonomická nezávislost a nároky života v kapitalismu posilují generační pocit, že člověku je nejlépe samotnému. Tlak okolností totiž většinou nevydržely ani už tak historicky osamocené nukleární rodiny, v nichž většina z nás vyrůstala. K tomu nakonec v jistém smíření dochází i Amálie, která chce svou bezdětností přetnout obávaný vzorec chování, odvěké souputnictví rodičovského násilí a lásky — které se promítá i do sexuálních vztahů. To, co Rudčenková pozvolna odkrývá v životě Amálie, je celkem běžný jev rodinného traumatu, na nějž ženy dobrého sociálně-ekonomického a kulturního zázemí reagují vzdorem bezdětnosti, pohlcením prací, náročnými koníčky. Společnost má proto tendenci přehlížet onu traumatizující rovinu životní zkušenosti a takové ženy označuje jako pohodlné, sobecké, kariéristické a podobně. Jejich niterná motivace přitom může být velmi podobná a neuvědomělá, jako je tomu u žen s patologickým chováním, jak je popisuje psycholožka Tereza Konrádová v Revue Prostor (č. 115) věnované tématu rodiny:

Nukleární rodina je nejčastějším prostředím pro vznik traumatu v dětství. V rámci nedostatečně vztahově ukotveného prostředí nukleární rodiny, za přispění slabé sociální limitace a nestability rodinného systému a v „bezpečí přítmí“ beze svědků se mohou odehrávat dramata, jejichž důsledky se později demonstrují jako rizikové chování, poruchy v chování, závislostní chování, sebepoškozování a další patologické jevy. Právě v oněch glorifikovaných tradičních rodinách nejčastěji dochází k domácímu násilí, často s legitimní nálepkou fyzických trestů, zneužívání, zanedbávání atd.

Rudčenková Amáliiným příběhem nabízí i feministickou odpověď: ženy nemusí zaujímat role pečujících ochranitelek, obětavých matek, partnerek ani nemusí mít děti. Zní to možná jako samozřejmost, ve veřejné a politické debatě tato samozřejmost ale dostává dost na frak. Zatímco mužská bezdětnost v podstatě není tématem, a pokud, tak nanejvýš medicínským, tendence disciplinovat ženské životy k pro-mateřskému modelu neslábne. A s konzervativním revivalem, pro nějž jsou tolik příznačné represivní nástroje, ve střední Evropě (nebo Texasu) dokonce posiluje.

To už se však dostáváme k souvislostem, které Amáliina nehybnost jen poetizovaně naťukává, literárně naznačuje, hledá jejich intimní kořínky. Próza je tak angažovaná spíše v tom, jak trefně postihuje daleko širší odborně formulované souvislosti a otevírá jejich interpretační pole.

Autorka je redaktorka Hosta.