Když se vytratí milenci, začíná stáří

Datum vydání: 04.09.2021

Zdroj: Lidové noviny | Rubrika: Orientace | Strana: 17 | 

Autor: ONDŘEJ HORÁK literární kritik 

 
Hlavní hrdinka novely Amáliina nehybnost jako kdyby pronikala čím dál hustším aspikem života.
Po mladickém rozběhu se její život zpomaluje, až se zastaví v jakési předčasné rezignaci, v osamělém životě. Básnířka Kateřina Rudčenková se tak stává mluvčí generace, která si tak dlouho užívala, že nemusí, až zjistila, že už nemůže.

Amálie si nic nenamlouvá a vnímá věci přesně: „Pětatřicet, to byl věk, kdy už své okolí, lidi i události stačilo sledovat jen periferně, člověk si všechno dokázal rychle domyslet.“ Přičemž má tu smůlu, že hledá muže, s nímž by žila, ba otce svých potenciálních dětí, v intelektuálním prostředí: „Kde se takový uhrančivý zjev bere v tomhle světě literatury, kde už každý každého zná a všichni, kdo mohli, už se všemi, co chtěli, něco měli?“ Naděje je již víc než malá. Dá se tak říct, že Amálie tuší, že je něco neodvratně špatně, že promáchla, že sáhla do tmy a nahmatala vypasené prázdno.
Plně si prázdnotu kolem sebe uvědomuje po nehodě v koupelně: „Když tak ležela s tváří upřenou k odpadnímu odtoku, připadalo jí najednou nejdůležitější jediné kritérium – komu ze svých přátel by mohla zavolat, že je v koncích a možná umírá? Kdo by jí pomohl? (...) Nikomu, bylo jí jasné. Neměla komu zavolat. A mohla si za to sama, věděla taky.“
To je ona titulní Amáliina nehybnost v kostce. Do určitého věku člověk pořád něco zažívá a nabývá takzvané zkušenosti. Od jisté chvíle se ale všechno jen opakuje, tedy pokud to člověk dopustí. Protože s postupem času každý přicházíme na to, co už dělat nechceme, a stejně tak na to, co už dělat nemůžeme, jelikož na to již nemáme energii, případně toho, s kým bychom to dělat mohli.

V mé skutečné vině

Kateřina Rudčenková (1976) se na české literární scéně pohybuje více než dvě desetiletí. Debutovala v roce 1999 sbírkou Ludwig. Kupodivu pražskou básnířku ale minulo ocenění pro autory do třiceti let, Cena Jiřího Ortena, což je jistě pro její prestiž škoda, neboť jméno Kateřiny Rudčenkové by tuto cenu určitě povýšilo, jelikož je dnes jasné, že nešlo o žádnou mladičkou kometu, která většinou zhasne dřív, než předvede cosi opravdu pozoruhodného. Každopádně jakožto básnířka je autorka Amáliiny nehybnosti ctěna a za čtvrtou sbírku Chůze po dunách (2013) získala i Literu za poezii. Mimochodem, na dlouhém odstupu od její poslední knihy, jíž je právě Chůze po dunách, je též vidět, jak autorka zvolnila, i když se vedle toho, pravda, věnuje rovněž tvorbě dramatické. Příčinu najdeme taktéž v nyní publikované novele, kde se o Amálii dočítáme, že od jisté doby nerozumí tomu, kam všichni tak snaživě kvačí. A je pravda, že Kateřina Rudčenková je v tomto směru velmi trpělivá, vedle Amáliiny nehybnosti už má sice k vydání sestavenou další knihu povídek, ale evidentně na ni nespěchá.
Tady můžeme nahlédnout, že tvorba Kateřiny Rudčenkové je silně spjata s jejím životem a že se leccos propisuje do její tvorby jako kdysi přes černé kopíráky. Kdybychom totiž chtěli, mohli bychom zpětně dohledat Amáliiny symptomy i ve verších její stvořitelky. Například již ve sbírce Není nutné, abyste mě navštěvoval (2001) najdeme v básni Věž motiv zoufalého míjení: „Stoupáme schodištěm, / už celý den, už mnoho let. / Okénka do čtyř stran, / severní na moře. // Šel jsem vždy rychleji, / pak jsem tě došel, / pak i předehnal. / Sám mezi točitými zdmi / stále se ohlížím, / že mě snad ještě dojdeš.“ A když v novele čteme o složitém stěhování z bytu do bytu s klavírem, vzpomeneme si přímo na báseň, z níž vzešel titul sbírky a v níž můžeme vidět Amáliinu zapouzdřenost: „Ano, já bydlím v klavíru, / ale není nutné, / abyste mě navštěvoval.“
Nad titulní básní sbírky Popel a slast (2004) si zas vybavíme Amáliinu sexuální náruživost: „Noří se do tebe. Rozkoš, blesk. / Zvedá se na kolenou a pažích. // Dávno už nevíš, / zda jde o slastný vzdech, nebo úpění, / rytmický pochod za rakví, / nebo milostné přirážení.“ Na konci této knihy v básni Sbohem s větrem, po vodě, s kouřem potom nacházíme lakonické verše, které jako by souzněly s Amáliinou dojemně dětinskou snahou za pomoci psychoterapeutek najít důvod svého neúspěchu při hledání muže a otce svých potenciálních dětí: „Marně jsem vás chtěla přesvědčit, / že původ mého zoufalství / netkví v mé skutečné vině. // Přeji vám dobrou noc / a děkuji za pozornost.“

Tihleti rodiče, tihleti…

Velmi prozaicky a jedovatě pak své ústřední téma Kateřina Rudčenková pojednává v již zmíněné sbírce Chůze po dunách, kde se rovněž mluví o kovové posteli, zakoupené v Amáliině nehybnosti za účelem sado-maso hrátek: „V kovové posteli milenců / se nikdy nenachystají mláďátka, / brání jim přízraky oddělených rodičovských loží.“
A hned na protější stránce vykoukne báseň, jež se pro změnu zabývá zážitkem, který Amálie s psychoterapeutkami určí jakožto hlavní problém, totiž rodiče a jejich rozvod, když byla malá, a též matčinu dominantní povahu: „tihleti rodiče / co je to za cizince / kteří se snesli do hnízd bytů / kde už dávno předtím žily jejich děti / tihleti rodiče polétaví ptáci / odkud se jenom vzali / mají barevná péra / nikdo je nepoznává / ale oni vedou krákoravé řeči / a tváří se příbuzně“.
Nicméně aby to nevypadalo, že poezie je jen od toho, aby předkládala životní poznání ve zhuštěné formě, zatímco próza je zachycením životního procesu, jednotlivých fází, je tu i dlouhá báseň Zlatá hvězda popisující výmluvnou situaci na horské chatě s tenkými stěnami. Její druhá polovina zní takto: „Jednoho večera už jsme zhasli a ucpali si uši / (neboť máme delikátní spánek), / když se za stěnou ozvalo slastné sténání té ženy. / Protože jakýkoli hlas v tu chvíli / by byl drsným vpádem do jejich / intimity, o níž snad věřili, že ji mají, / mluvili jsme o tom až ráno: / Oba jsme si ve tmě nezávisle na sobě / vyndali špunty z uší / a napjatě naslouchali průběhu velmi krátké soulože / (muž ani nehlesl, byly slyšet jen polibky), / dokud se zrychlené dýchání / a ťukání jejich postele do naší stěny / nevyčerpalo. // Když jsme tak / sotva dvacet čísel od nich / bez dechu naslouchali / jejich kopulačním zvukům, drkání a šoupání, / zatímco jejich děti zřejmě spaly (jako my?), / a naše představivost si k nim dosazovala / pravděpodobné pohyby, / co jsme vlastně doufali, že uslyšíme? / Proč bylo tak důležité vyslechnout si to do konce? / A jaká odpověď z toho pro nás plynula?“
Najednou je tu všechno, přestože se o tom „pouze“ reportuje. Nejde jen o porovnání se s tím, co se děje vedle – příznačně, respektive dvojsmyslně „sotva dvacet čísel od nich“. Je to moderní svět ve zkratce. Cizí se dere člověku do života, zatímco milenci spolu sice leží v posteli, ovšem nejenže nečinně, ale ještě od sebe „odpojeni“ špunty v uších.

Zmenšenina postavy

Takže vidíme, že v Amáliině nehybnosti je Kateřina Rudčenková autentická, že se drží svého ústředního problému. Dokonce by se dalo říct, že ji nic jiného nezajímá – kromě vlastních intimních situací Amálie de facto o ničem jiném nemluví, žádný dobový, historický rámec tu nenajdeme. Proto se zdá tragikomické, jak neustále hledá, kde se stala chyba, a pátrá vně sebe po tom, čím byla infikována. Ale že by byla třeba sobecká nebo nesnesitelná, tím se nijak zvlášť neobírá.
Jedna věc totiž je, že Amáliini milenci nejsou zrovna životní vítězové, aspoň podle obecně panujících představ. A druhá potom je, že Amálie to moc dobře ví. Tak proč jí to začíná vadit až poté, co jí zevšední? O tom, který k ní chodí obden a ve volných dnech ho stále obhospodařuje tatínek, se píše: „… teprve po roce našla sílu přimět ho k tomu, aby si kupoval svoje jídlo, svůj šampon, svou pastu na zuby, kdyby ho však nenutila, beze všeho by se nechal vydržovat.“ Copak tím nevystavuje Amálie strašnou vizitku i sama sobě?
Daleko přirozeněji vyznívá, když je Amálie nenávistná. Jako v případě toho, který si jí po čase její platonické zamilovanosti dovolil napsat, že ho nepřitahuje: „Nepřitahuji-li tě, nejspíš podvědomě tušíš, že bys mě nedokázal fyzicky uspokojit svým nepochybně tenkým ptáčkem, neboť ptáčci bývají často pouhou zmenšeninou mužovy postavy, a tys tak vyběhaný, vyskákaný, k smíchu hubený!“
O tom, s nímž předtím praktikovala sado-maso hrátky v kovové posteli navzdory tomu, že se od ní nechal rok vydržovat, se nicméně jen o dvě stránky dále dozvídáme: „I když ho nepřestala mít ráda, zatímco ji dříve jeho urostlá postava okouzlovala, teď se jí najednou zdál příliš objemný, jako by v poměru ke své fyzické pasivitě a nesolventnosti zabíral v prostoru příliš mnoho místa.“
Trochu si to odporuje, že? Jeden je moc vyskákaný, druhý moc urostlý. Ale ještě větší – a typický! – rozpor zeje mezi Amáliiným mládím, kdy o sobě píše, jak byla pro každého muže přitažlivá, a koncem, kdy zůstává sama. I když aspoň sympaticky nekňučí nečinně doma, vytváří si náhradní životní náplň. Nejprve praktikuje osamělé výlety po zemích českých, nutno říct, že se záviděníhodnou energií a odhodláním, a později se začíná přiklánět k japonštině a i k návštěvám Japonska… Škoda, že se vydání Amáliiny nehybnosti nedožil brněnský básník a prozaik Petr Hrbáč (1958–2020), jenž byl Japonskem a tamním jazykem obdobně postižen.
Sluší se dodat, že Amálie je nadána onou citlivostí, jež je výrazným handicapem, totiž je schopna během chvíle „očichat“ člověka a přesně ho diagnostikovat včetně toho, jak je cítit jeho dech či šaty. Avšak u sebe samotné je samozřejmě ohledně spousty nápadných „nálezů“ naprosto slepá. Pro věčné hodnocení druhých už nemá čas nahlédnout sebe.

A ty to napíšeš!
Ještě jsme neřekli, že Amáliina nehybnost, již publikoval Knižní klub, není prozaickým debutem Kateřiny Rudčenkové. Již v roce 2004 vyšla sbírka povídek Noci, noci, jež se dočkala velmi rozpačitého, pokud ne rovnou negativního přijetí. Hned první povídka Les nabízí refrén tvorby pražské básnířky, totiž rodinné trauma: „Sny o matce destruktivní, sny o otci erotické.“ Další povídky pak se stejnou detailností, s níž popisují život vypravěčky, zachycují druhé, často lidi z literárního ghetta. A asi i právě proto byly Noci, noci shledány nedobrými, říkaly věci, které měly zůstat skryty, byly delikátní.
Ostatně reakci na tento způsob psaní najdeme i v Amáliině nehybnosti – v pasáži, jež se týká toho, že si něco začala s uměleckým kritikem Trongem, „jehož největší starostí v jejich krátkém vzplanutí byl strach, aby náhodou nenapsala nic z toho, co jí o sobě řekne. Většinou, když mu položila nějakou nevinnou otázku (kdo tě učil hrát na klavír?), naježil se, zpanikařil a volal popuzeně, no to víš že jo, a ty to napíšeš!“
Amáliina nehybnost je tak přesným zachycením současného světa a fungování lidí v něm, což je ještě umocněno tím, že se jedná o intelektuály či umělce. Mohli bychom říct, že se nelze divit, že to takhle dopadlo. Ženy chtějí svobodu, kariéru a všechno možné, což je v pořádku. Akorát vedle toho chtějí i to „staré“, rodinu a děti. Na to potřebují muže – většinou už jenom na to. Jenže Ne znamená Ne, i když ho řekne chlap.
Míjení je nepatrné, ale v důsledku obrovské: ženy chtějí mít děti, muži chtějí obvykle pouze souložit. Ženy chtějí rodinu, muži se nechtějí vázat. Tak to je rovněž v Amáliině nehybnosti. Motiv vzájemného používání vystupuje na světlo nebývale výrazně. To je ta past: tak dlouho si necháváme otevřené veškeré eventuality, tak dlouho taktizujeme, až už třeba žádné možnosti nejsou a nebudou. Zbývá nehybnost v životním aspiku. I předčasný důchod se zdá najednou strašně daleko.

KNIHA TÝDNE Kateřina Rudčenková: Amáliina nehybnost 
Vydalo nakladatelství Knižní klub, Praha 2021. 160 stran.