|
A2 kulturní týdeník, 29.8.2007, rubrika Divadlo
Boo-hoo!
Vraťte mi Royal Court!
O
svých zkušenostech vypráví mladá
autorka, která se zúčastnila měsíčního
rezidenčního pobytu pro zahraniční dramatiky. Její
text jistě vyvolá ohlas nejen
mezi českými dramaturgy.
Právě
jsem se vrátila… z ráje dramatikova, z
londýnského divadla Royal Court
Theatre. Divadla, v němž měly od jeho založení v roce 1956
premiéru hry téměř
všech předních britských autorů včetně Johna
Osbornea, Arnolda Weskera, Davida
Harea, Caryl Churchillové, Martina Crimpa, Toma Stopparda, Sarah
Kaneové, Marka
Ravenhilla a dalších. Royal Court Theatre (RCT) se
zaměřuje na současnou britskou
i zahraniční dramatiku a jeho vizí je být
„writerstheatre“, tedy divadlem
orientovaným na dramatický text, nikoli na
dominantní práci režiséra, jak to
známe z českého prostředí, kde se často autor
ocitá v roli vděčného a
poníženého služebníka, napjatě
očekávajícího, co ve výsledné
produkci z jeho
textu zbude. Režisér s dramatikem jsou v RCT rovnocennými
partnery, od začátku
se oba podílejí na vznikající inscenaci a
divadlo nemá právo jakkoli zasáhnout
do textu bez autorova svolení.
Šťastnou
shodou okolností jsem získala v dramatické soutěži
Cenu Alfréda Radoka
zrovna v roce, kdy pořádající agentura Aura-Pont
navázala spolupráci s tímto
divadlem, a tak jsem se za podpory Českých center ocitla v
Londýně spolu s
dalšími deseti mladými (25–37 let)
dramatiky. Letošní devatenáctý
ročník hostil
autory z Indie, Kanady, Libanonu, Mexika, Nigérie, Rumunska,
Singapuru, Sýrie,
Španělska a Švýcarska. Od založení tohoto
programu jsem byla teprve druhým
českým účastníkem (po režisérovi
Jiřím Pokorném).
RCT
má dvě scény, větší Jerwood Theatre
Downstairs pro téměř 400 diváků a Jerwood Theatre
Upstairs pro 60 lidí – tam se také konala
většina našich seminářů.
Intenzivní každodenní program pobytu (s výjimkou víkendů) zahrnoval dopolední a
odpolední workshopy, setkání s dramatiky, režiséry, členy uměleckého vedení
divadla, večerní návštěvy londýnských divadel i výlet do Brightonu. Zhlédli
jsme inscenaci rané hry Hothouse Harolda Pintera, Othella v divadle Globe nebo
později zfilmovanou hru Tonyho Kushnera Angels in America. Na setkání s námi
přišly veličiny domácího dramatu: stárnoucí nositel Nobelovy ceny Harold Pinter,
československý rodák Tom Stoppard, nejoceňovanější hvězda současné dramatiky
Martin Crimp či David Hare.
Dramatik a režisér jako tým
Jednou
z podmínek účasti bylo měsíc před
zahájením pobytu odevzdat zcela
čerstvě (v šibeničním termínu pěti týdnů)
napsanou divadelní hru ve vlastním
jazyce, kterou RCT nechalo přeložit. V druhé části
stáže nám pak byli přiděleni
jednotliví profesionální režiséři a herci,
s nimiž jsme na své hře několik dní
pracovali. Přístup „mé“ režisérky
Tessy Walkerové mě zcela ohromil. Jak jsem
posléze pochopila, dramaturgická dovednost byla jaksi
samozřejmou schopností
každého režiséra (či spíš režisérky,
protože Anglie v posledních zhruba třech
letech zažila boom režisérek a z našich jedenácti
profesionálů byli muži jen
dva). Není divu, že země plodí dramatické talenty,
jestliže všichni, kdo se na
divadelní produkci podílejí, jsou připraveni
dramatickému textu posloužit. Ke
hře se zde přistupuje jako k verzi, která je teprve
výchozím bodem, a všichni
zúčastnění, tedy režisér, literary manager, script
advisor a dokonce i herci
jsou tu proto, aby přispěli svými zkušenostmi a
náměty k dokonalé výsledné
verzi. Až dosud jsem byla zvyklá (pravda, ze svých
skromných zkušeností s dvěma
scénickými čteními a jednou rozhlasovou
produkcí), že práce dramaturga či
režiséra spočívala převážně ve
vyškrtávání – bez valné
možnosti tomu jakkoliv
zabránit.
Tessa Walkerová podrobila mou hru důkladné analýze, trpělivě se mnou
rozmlouvala o motivacích postav, o logičnosti, emocionální uvěřitelnosti jejich
jednání, o funkci jednotlivých scén, takže jsem až díky ní pochopila, co přesně
jsem napsala, proč ta která scéna funguje a jakým směrem bych se měla vydat při
další práci na textu.
Vrcholem naší stáže bylo večerní představení v eatre Downstairs (přišlo
neuvěřitelných tři sta diváků), během něhož byly ve scénickém čtení představeny
desetiminutové výňatky z našich rozpracovaných her.
Aktuálnost a pohotovost
Britské
divadlo je založeno na jazyce, dialogu, staví více na
slovech než na
obrazech. Zabývá se aktuálními
společenskými a především současnými
politickými
problémy – a divák očekává, že se
bude bavit.
V
českém prostředí přetrvává jistá
nedůvěra k hrám s aktuální
společensko-politickou tematikou, ale převaha našich
„nadčasových“ her má jistě
i praktický důvod. Ve srovnání s britským
je české dramaturgické plánování,
kde
se vytváří repertoár na rok i více dopředu,
dosti těžkopádné, takže pro českého
autora, jehož text nemá naději na brzké uvedení,
ztrácí zpracovávání látky,
která zanedlouho zastará, jakoukoli přitažlivost. V
Anglii je samozřejmě
nesrovnatelně více příležitostí, kde lze
nové hry uplatnit (jen v samotném
Londýně jsou alespoň čtyři divadla zaměřená
výhradně na nově vznikající
dramatiku), zároveň je zde obrovská konkurence. Zcela
unikátní je v RCT způsob,
jakým se vybírají hry na repertoár. Divadlo
ročně obdrží 3000 až 3500 her,
všechny je přečte a všem autorům zašle odpověď. Na
hodnocení a roz hodnutí,
která hra bude uvedena, se však nepodílejí
jen dramaturg(ové) a šéf divadla
jako u nás, ale tým deseti až dvaceti lidí v čele
s člověkem, který se jmenuje
literary manager (obdoba našeho dramaturga; zde
literární manažerka, která
tento tým řídí). Vedle něj tu působí
režiséři, pomocní režiséři, dramatici,
vedení divadla a další zainteresované
osoby, které vypracovávají posudky a
stanoviska k jednotlivým hrám, o nichž se ještě
později na jejich schůzkách
(„script meeting“) diskutuje. Konečné
rozhodnutí uměleckého šéfa je tedy
podloženo důkladnými přípravami. Tento způsob
dramaturgického výběru, nazývaný
grid, který zformoval již zakládající
šéf RCT George Devine, zajišťuje divadlu
trvale vysokou úroveň textů, která má za
cíl posouvat – a také posouvá –
britskou dramatiku vpřed.
Pro
člověka tak introvertního, jako jsem já, nebylo
snadné účastnit se všech
diskusí a veřejných prezentací a být
dennodenně vystaven tak intenzivnímu
sociálnímu životu, nicméně jsem odjížděla
plna inspirace a s radostí, že
existuje místo, kde se v dramatiky a jejich hlas
vkládá tolik důvěry, nadějí a
respektu. I když – a to zas Angličané závidí
nám – jsme zemí výjimečnou tím, že
se zde dramatik může stát prezidentem.
|
