Téměř deset let po vydání své
poslední básnické sbírky Chůze po dunách, za kterou získala Magnesii Literu, se
Kateřina Rudčenková vrací stošedesátistránkovou novelou Amáliina nehybnost.
Opět je za ni nominovaná na tutéž cenu, tentokrát v kategorii Litera za prózu.
Rudčenková se zároveň vrací k tématům,
která spojovala už povídky z 18 let staré sbírky Noci, noci: k nemožnosti
vyrovnat se s traumaty z dětství, neschopnosti zakotvit v trvalém partnerském
vztahu. Amáliina nehybnost tyto motivy ale vyhrocuje až kamsi k bodu zlomu -
někomu se proto může jevit jako temně básnivá perla, jinému zase jako portrét
ženy, která by mohla být postarším idolem generace "sněhových vloček".
Pětatřicetiletá Amálie tráví dny ležením a
kontemplací. Nepřemýšlí moc o tom, co je špatně se světem či s ní samou; jádrem
nepokoje je pocit, že do světa nezapadá, že interakce s ním ji neuspokojuje, že
není dostatečně šťastná.
Časem se vzchopí, rozejde se svým pasivním a nudným
přítelem, sbalí několik mužů, u každého ale zjistí, že pod přitažlivým vonným
tělem jsou vážné postojové vady. A tak se Amálie vydává na cesty, od výletů k
jezerům v Pošumaví až po pobyty v Japonsku. Jógu vymění za zen, ani to ji však
neuspokojí. A léta mezitím plynou. Amálie je v začarovaném kruhu.
Vyprávění postupně doplňují kontury bolestínské matky
i otce, který rodinu opustil a pak náhle zemřel. To jako by osvětlovalo i
repertoár traumat a bolístek, jež způsobily Amáliinu nerozhodnost. A sledujeme
rovněž její léčení, při němž si cestu hlubinnou psychoterapií nakonec zpestří i
lysohlávkami a vlivem Němce Clemense Kubyho, jenž tvrdí, že na vše stačí si jen
přesvědčivě říct: chci být zdravý.
Jakousi vyrovnanost či smíření Amálie nachází ve svém
posledním, kobyliském bytě, kde se kochá "pohledem do zahrad a přitom na
nich nemusí pracovat, cítí se jako kněžna, jejíž pozemky obhospodařují její
poddaní". Zde žije v bezdětném vztahu s posledním ze svých milenců a kouká
z okna. Šaman Jaroslav Dušek pod ním zrovna neprochází, ale jeho přítomnost by
nijak nepřekvapila.
Co si s tím počít? Můžeme obdivovat jazyk a styl,
který je na rozdíl od ploché prvoplánovitosti českých bestsellerů bohatě
barevný, odstíněný a nuancovaný. Můžeme obdivovat preciznost sondy do duše
postavy zatížené traumaty, jichž se nedokáže zbavit. Můžeme si umocňovat
zážitek poslechem písní, které jsou uvedeny v záhlaví mnoha kapitol a zjevně s
textem pocitově korespondují.
Můžeme
spekulovat o vztahu Pravdy a Básně, tedy o tom, čemu se dnes módně říká autofikce,
zvláště když nás k tomu vyprávění v závěru vyzve, protože vylíčenou epizodu
vzápětí popře: "Autorka tohoto textu vás občas záměrně klamala, co na
tom". A můžeme si Amálii zkoušet vřadit do panteonu divných žen, které v
posledních letech představily romány Anny Bolavé, Lucie Faulerové či Zuzany Brabcové.
Také ale můžeme mít pocit, že čteme zbytečně dlouhé
vyprávění o nesnesitelně sebestředné bytosti. Hrdinka románu Zuzany Brabcové
nazvaného Stropy se pod tíhou traumat hroutila natolik, že z kruhu pobytů v
blázinci, závislostí na lécích a potřebě alkoholu neměla šanci vyjít ani na
chvilku; k tomu všemu ale musela platit složenky.
Amálii
však finanční trable netíží. Do Japonska
může
odletět, kdykoli má na to chuť. A netíží ji ani
jiné potíže světa, vše vnímá
jen skrze své "já". Svět je pro ni "božským
prazdrojem veškerého
života", který by měl opravit její narušenou
matrici.
Jakékoli role, které nás svět nutí přijmout, jsou pro
ni jen svazujícími koncepty. Ostatní postavy pro hrdinku mají smysl jen v tom,
jak je zužitkuje v péči o sebe; že by ale respektovala i jejich vlastní
"já", to ani náhodou.
Pokud
nás tedy nevezme za srdce kultivované lyrické
líčení psychických těžkostí Amáliina
hledání sebe sama, čteme jen vleklý příběh
chorobně egocentrické bytosti, jejíž pohyb v kruhu do něj
zavlekl i nás.
V závěru sice můžeme hloubat nad tím, nakolik je
Amáliino nalezení rovnováhy za pomoci houbiček kombinovaných s mystikou
duchovního osvícení ironické či vymáchané v černém humoru, ani to ale nikam
nepovede. Knihu odložíme s úlevou, že už se můžeme vrátit do světa, který má i
jiné zahrady než jen ty zenové.
Kniha
Kateřina
Rudčenková: Amáliina nehybnost
Nakladatelství Knižní klub 2021, 160 stran, 259 korun.
